Beneš Vincenc

Vincenc Beneš ( 22.1.1883 v Lišicích u Chlumce nad Cidlinou - 27.3.1979 v Praze) malíř
Studoval na reálce v Hradci Králové 1896-1902, kde se spřátelil s Bohumilem Kubištou. Poté na Uměleckoprůmyslové škole v Praze 1902-1904 u E.Dítěte, E.K.Lišky a v únoru 1904 přestoupil na Akademii výtvarných umění do všeobecké školy vedené Vlaho Bukovacem, poté do krajinářské
speciálky R.von Ottenfelda. Na podzim 1907 studijní cesta do Drážďan, Berlína, Mnichova a Paříže, poznal dílo H.Matisse, van Gogha, Vuillarda, Toulouse-Lautreca apod. Po návratu v březnu 1908 zůstal do konce školního roku na Akademii. Účastnil 2.výstavy Osmy 1908, v letech 1908-1909 sdílel společný ateliér s B.Kubištou, s nímž byl do roku 1910 v těsném pracovním kontaktu a nejednou podlehl jeho uměleckým názorům. Člen Spolku výtvarných umělců Mánes od roku 1909, po odchodu mladých z Mánesa(únor 1911) se stal členem Skupiny výtvarných umělců do roku 1914. Publikoval v Uměleckém měsíčníku 1911-1913. Společně s Otakarem Nejedlým založil roku 1913 v Praze soukromou malířskou školu. Do SVU Mánes vstoupil opět roku 1917. S Otakarem Nejedlým maloval na zakázku Památníku národního osvobození
francouzská bojiště v roce 1919. Ve dvacátých a třicátých letech podnikl řadu studijních cest do zahraničí - do Itálie(1922,1924), Dalmácie(1919,1931-1934), Paříže(1931,1935-1937).Od poloviny 20.let každoročně jezdil do Písku malovat jihočeskou krajinu, maloval na Turnovsku(1923-1924) a v okolí Liběchova(1926). Od roku 1933 člen České akademie věd a umění. Začátky jeho tvorby formovalo společné úsilí příslušníků Osmy soustředěné na hledání moderního výrazu(1908-1910), ve srovnání s vrstevníky Osmy představoval typ senzuálně zaměřeného malíře, což také potvrdil pozdější vývoj jeho tvorby započatý roku 1915, kdy se rázně odklonil od kubistické etapy své předchozí práce spojené s působením ve Skupině(1911-1914) konec jeho kubismu je kompozice Vojenský pohřeb. Do popředí zájmu vstoupilo zachycování zážitků z přírody a života. Imprese barvy a světla představují jeho pozdější díla. Se zlomem názorové orientace souvisela i změna způsobu práce,
začal malovat v plenéru. Vracel se k vlastním počátkům a dědictví malby A.Slavíčka, Bonnarda, Corota, pozdního Deraina, Matisse. Figurální obrazy z let 1922-1924 vykazují ohlas dobového neoklasicismu, monumentální řešení obsahují i některé krajiny z těchto let. Stále více se uplatňovala barva, rovněž rukopis nabýval na volnosti, až se stal nositelem impresivního propojení barvy a světla. V roce 1952 zvítězil v soutěži na výzdobu foyeru Národního divadla v Praze. V roce 1954 obdržel jmenování zasloužilým umělcem a r.1963 národním umělcem.V zahraničí získal ceny a vyznamenání v r.1924 v Carnegie Institut, 1935 v Bruselu, 1937 v Paříži. Souborné a kolektivní výstavy měl v mnoha českých, moravských i zahraničních městech a institucích. Zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, Galerie výtvarného umění v Ostravě, v Českém muzeu výtvarného umění a ve všech krajských galeriích i muzeích. Jeho díla se nachází též ve sbírkách Metropolitního muzea v New Yorku.