Pelc Antonín

Pelc Antonín (16.1.1895 v Líšanech u Rakovníku – 24.3.1967 v Praze) malíř,grafik,ilustrátor,karikaturista,pedagog.

Nejdříve studoval soukromě u malíře K.Reisnera , pak v roce 1913 začal studovat na Akademii výtvarných umění v Praze. Do roku 1916 působil v ateliéru profesora Vlada Bukovace a poté u profesora Maxmiliána Pirnera. Studium ukončil v roce 1919.

Zpočátku své tvorby reagoval umělec velice citlivě na vývojové události doby prvního desetiletí dvacátého století. Svá studia uskutečnil během první světové války a po zkušenosti s ní byl patrný příklon k levicovému proudu. Tak, jako i silnou většinu umělecké avantgardy, zasáhl Antonína Pelce vliv francouzského kubismu. Postupem času však začala do Pelcovy tvorby pronikat jemnější kompozice expresivnějšího charakteru. Důležitým mezníkem v životě Antonína Pelce se bezpochyby stalo období počátku a následně průběhu dvacátého století, kdy našel uplatnění pro svoji jedinečnou schopnost pohotové kresby v oblasti politické karikatury a knižních ilustrací.

Jeho jméno bylo často spojované s levicovými časopisy Šibeničník, Právo lidu, Dobrý den, Rudé právo, dále pak Lidové noviny, Literární noviny, které jako politický karikaturista publikoval. Tyto publikace symbolizovaly celistvou politickou atmosféru předmnichovské republiky. Ve volné tvorbě maloval kubistická zátiší,krajiny i figurální kompozice. Vytvořil si osobitý styl, v němž spojoval kresebnost a malířské cítění se sociálním obsahem.

Ve třicátých letech, s probíhající občanskou válkou ve Španělsku a počínajícími událostmi v Německu, se v Pelcově tvorbě začaly odrážet skutečnosti mezinárodně politické situace. Můžeme tak sledovat jistou paralelu s prací jiných českých umělců, kteří bezprostředně reagovali na události ve Španělsku a současně si uvědomovali nebezpečí vznikající fašistické ideologie a jejího masového vlivu. Těmito umělci byli Josef Čapek a František Bidlo. Byl členem Sdružení výtvarných umělců Mánes od roku 1934 , od roku 1920 vystavoval společně s kreslíři ze Šibeniček a od roku 1921 také se členy Umělecké Besedy.

Po příchodu nového režimu, který se po roce 1938 v Čechách vytvářel, se Antonínu Pelcovi podařilo emigrovat do zahraničí. Nejdříve odešel do Francie, kde byl jako kvůli svému „původu“ zatčen a internován v jednom z koncentračních táborů. Po vzniklém zmatku, po vpádu německých vojsk do Francie, se Pelc dostal do Maroka a po osvobození do Spojených států. Tam žil se svými přáteli Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, kteří se také postarali o jeho vysvobození. V Americe začal po čase zase tvořit a publikovat. Jeho protifašistické karikatury (Karikatura Lebensraum, 1943) se objevovali převážně v amerických a anglických časopisech a denících (The New York Times). V zahraničí působil do roku 1946.

Od roku 1946 žil opět v Čechách, vedl speciální ateliér pro užitou malbu a grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1947-1953),
v letech 1953-1967 vedl malířskou speciálku na Akademii výtvarných umění v Praze.

Zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze a mnoha jiných státních i soukromých sbírkách.

Kromě své profesury získal Antonín Pelc během svého života řadu ocenění a vyznamenání. v roce 1951 byl jmenován Laureátem státní ceny Klementa Gottwalda, o dva roky později se stal Nositelem československé ceny míru. V roce 1960 byl jmenován zasloužilým umělcem a v roce 1963 obdržel titul Národního umělce.